O perníkové chaloupce

Byla jedna chaloupka u lesa a v ní bydlel drvoštěp se svou zlou ženou a macechou jeho dětí – Jeníčkem a Mařenkou.

Drvoštěpova rodina byla chudá a brzy neměla téměř co jíst. To se nelíbilo hlavně maceše, a tak jednoho dne spustila: „Čtyři se tu neuživíme, půjdeme zítra do lesa a děti tam necháme.“ Drvoštěp nechtěl, ale macecha do něj tak dlouho hučela, až ho udolala. Jenže nevěděli, že to všechno slyšel Jeníček s Mařenkou. Mařenka se zoufale rozplakala, ale Jeníček dostal nápad. „Neboj Mařenko, my v lese nezůstaneme“, řekl odhodlaně a šel před chaloupku, aby nasbíral kamínky.

Druhý den se vypravili na cestu a Jeníček si celou cestu značil kamínky cestu, aby se mohli s Mařenkou večer snadno vrátit zpátky domů. Když přišli do lesa, macecha s tatínkem rozdělali oheň, nechali u něj děti a odešli. „Jdeme kácet dříví. Až skončíme, přijdeme pro vás“, řekla macecha a odešli.

Dětem bylo u ohýnku dobře a za chvilku usnuly. Když se probudily, byla už noc a nikdo nikde. Mařenka začala plakat, ale Jeníček ji uklidňoval: „Neboj, Mařenko, já cestu domů najdu.“ A skutečně! Pod nočním měsícem se kamínky jen blyštěly, a tak se děti vydaly na cestu zpátky. Kamínky je dovedly až k jejich chaloupce! K ránu už byly obě děti zase doma ve svých postýlkách. Macecha z toho příliš radost neměla, ale co mohla dělat.

Jenže čas šel dál a bída byla čím dál větší. A tak jednoho dne macecha povídá: „Nic naplat, nemáme co do pusy, zítra odvedeme děti do lesa a necháme je tam. Jen musíme jít ještě hlouběji, aby už nenašly cestu domů.“ Tatínek nechtěl, ale macecha ho opět přemluvila.

Jeníček s Mařenkou zase všechno slyšeli, a tak se Jeníček opět rozhodl, že nasbírá kamínky, ale ouha! Macecha je zamkla v pokoji. Jeníček si ale dokázal poradit. Rozhodl se, že krajíček chleba, co s sebou dostanou k obědu, bude cestou drobit, a tak najde opět cestu k jejich chaloupce.

Jak si řekl, tak také druhý den udělal. Opět přišli do lesa, kde je tatínek s macechou nechali. „Jdeme štípat dříví, do večera se vrátíme,“ řekla macecha a odešli. Děti opět u ohýnku usnuly a probudily se až v noci.

Jeníček vyskočil na nohy a hned se chtěl vydat domů po stopách drobečků, kterými si značil cestu do lesa, ale nešlo to. Všechny drobečky sezobala lesní zvěř! Jeníček s Mařenkou byli ztraceni! Nezbylo jim nic jiného, než se spolehnout sami na sebe...........................

O perníkové chaloupce 2023

Za dávných časů všude po světě vládla chudoba. I v malé chalupě u lesa, kde žil tatínek se svými dětmi, Jeníčkem a Mařenkou. Spolu s nimi tam žila tatínkova druhá žena, macecha, která děti neměla příliš v lásce. Neustále hubovala, že sama má málo, ne tak ještě živit dva hladové krky. Tak dlouho hučela do svého muže, aby je odvedl do lesa a tam je zanechal, až jejím zlým řečem podlehl.

Jednoho dne se tedy s dětmi vydal do lesa, Jeníčkovi dal na cestu do šátku kousek chleba. Tvářil se u toho ustaraně a Jeníček z toho neměl dobrý pocit. Ulamoval proto drobky chleba a nenápadně je rozhazoval, aby si značil cestu, po které šli. Jenže tatínek je vedl dál a dál, do míst, kde nikdy nebyli. Po drahné době došli na mýtinku a tatínek řekl, že se porozhlédne, zda tam někde nerostou houby nebo lesní ovoce, a oni ať si zatím odpočinou. Jeníček s Mařenkou čekali a čekali, ale tatínek se nevracel a brzy se mělo začít stmívat. Mařenka se rozplakala:

„Teď už cestu domů nikdy nenajdeme a zůstaneme ztracení.“ Jeníček ji ale uklidňoval: „Neplakej, Mařenko, nezůstaneme ztracení, rozhazoval jsem cestou drobky chleba. Když po nich půjdeme, vrátíme se domů.“

zdroj: zde

O Koblížkovi

V jedné malé chaloupce, na kraji lesa, žil dědeček a babička. Jednou ráno dostal dědeček chuť na koblížek. A tak šel za babičkou a poprosil ji: „Babičko, prosím tě, usmaž mi dnes k snídani koblížek. Dostal jsem na něj velikou chuť.”

Babička se tedy dala do přípravy koblížka. Vzala trochu mouky, trochu smetánky, vajíčko a cukr, udělala těsto a na másle koblížek usmažila. Pak ho položila na okno, aby vychladl. Jenže koblížek byl neposeda. Chvíli kouká nalevo, chvíli napravo, támhle je louka a tam ves, tam je cesta, za ní les. A už se po té cestě kutálí pryč. Kutálí se kolem té louky, až do lesa.

koblížku, já tě sním!” A už se olizuje.

„Nejez mě, zajíčku, zazpívám ti písničku.” Zajíček nastražil uši a koblížek se dal do zpěvu:

„Já koblížek, koblížek,

na sýpce metený,

smetanou mísený,

na másle smažený,

Dědečkovi jsem utekl,

babičce jsem utekl,

a tobě, zajíčku,

uteču taky!”

A kutálel se rychle pryč, až se za ním prášilo. Než se zajíček vzpamatoval, byl už koblížek pryč. ……..

O Popelce

Za starých časů bydlel v jednom městě chudý muž, který měl tři dcery. Nebyly ještě vzrostlé, ale bylo na nich vidět, aspoň na těch dvou starších, že budou hezké děvčátka. Ta nejmladší byla celý den v kuchyni při hrubé práci, takže jí vždy jen Popelka říkali, neboť pro samý popel nebylo ani možná poznati, je-li hezká nebo ne. Starší dvě, Kasala i Adlina, byly sice v ženských uměních vyučeny, ale nedělaly nic a zanechaly péči o živobytí docela svým rodičům, takže tito, nemohouce to jinak zmoci, kde co měli na výživu utratili. Jich známí a sousedé, a obzvláště jedna tetka, rozšafná a povážlivá to žena, tuze jim to za zlé pokládali, že je nikam mezi lidi nedají. Ale co, když se holkám nechtělo? Ony chodily celý den se založenýma rukama, Popelka jim všecko k hubě přinést musela, začež ji ještě neustále trýznily.

Jednou v noci řekl muž k své ženě: „Milá ženo, s těmi děvčaty to tak zůstat nemůže, nechceme-li co nejdříve na žebrotu přijíti. Zde do služby jít nechtějí, tedy se musím odhodlat a lstí je někam zavést, odkud by cesty domů nenašly.“ Ženě se to ovšem zdálo býti divné, ale nouze je zlá; a tak v poctivost mužovu důvěřujíc, svolila, by dcery druhý den odvedl. Popelka, která u krbu spala, a jak se co hnulo, hned všeho si všimla, slyšela také tu rozmluvu rodičů. Sotva se rozbřesklo, vstala tiše a pospíšila k tetce na poradu.

„Já ti sice poradím, ale pod tou výminkou, abys své zlopověstné sestry s sebou zpátky nebrala.“ Nato dala Popelce klubko nití a řekla: „Zůstaň pozadu a uvaž konec někde u blízkého stromu, klubko dej do kapsy, a tak potáhneš nit za sebou a po ní zase cestu domů najdeš.“

Popelka děkovala dobré tetce a šla s klubkem domů.

Časně ráno, když otec vstal a holky vzbudil, řekl k nim: „Mám dnes tuze mnoho práce v lese, takže sám ani nestačím, proto musíte všecky tři se mnou.“

Nechutnalo to rozmarným dívkám, jen Popelka měla již snídani dávno přichystanou, když ony ještě ani ustrojeny nebyly. Když se najedly, šly s otcem. Popelka měla klubíčko v kapse a nitku pořád za sebou táhla. Otec vodil je křížem po lese, až přišel do houštiny, kde jim kázal posečkat, až si místo vyhlídne, kde by nejlépe bylo dříví klestit. Na nic nepomyslíce, čekaly holky, jak jim bylo veleno, jen Popelka věděla, kam to bije; a když otec po hodné chvíli nepřicházel, řekla jim: „Mně se všecko zdá, že nás tady otec nechá, a protož půjdeme ho radši do lesa hledat.“.......

Kocour v botách

Žil byl jeden velice chudý mlynář, který měl tři syny. Starší dva byli zahálčiví, zatímco ten nejmladší byl velice pracovitý. Když mlynář zemřel, zanechal po sobě jako dědictví svým synům mlýn, osla a kocoura.

Nejstarší syn si vzal mlýn, prostřední dostal osla a na nejmladšího zbyl kocour, kterého zachránil,

Starší bratři hbitě prodali mlýn a osla a peníze okamžitě utratili, zatímco nejmladší nevěděl, co má dělat.

„Co se mnou bude? Všechno, co mám, je tento kocour!“ říkal si.

Jeho myšlenky byly přerušeny slovy, která mladíka překvapila: „Neboj se můj dobrý příteli. Mnohonásobně ti vrátím to, co jsi pro mě udělal.“

„Nemusíš udělat nic víc, než mi dát pytel a pár bot a já dosáhnu toho, že budeš nejšťastnější ze všech lidí.“

„Mám peníze právě jen na to, abych ti koupil pytel a pár bot,“ souhlasil chlapec.

Když kocour obul nové boty, mladík mu vesele řekl: „Od této chvíle ti budu říkat kocour v botách.“

Kocour se s úklonou rozloučil a vydal se s pytlem na zádech k lesu. Z pytle udělal past, schoval se a čekal. Zanedlouho do pasti chytil zvědavého králíka. Popadl jej a odnesl na zámek králi. „Tento výtečný králík je dárek pro Vaši Výsost od mého pána, markýze z Karabasu,“ oznámil kocour. „ Nikdy jsem o žádném markýzovi z Karabasu neslyšel, ale králík je mé oblíbené jídlo,“ podivil se král. Následujícího dne chytil kocour dvě křepelky a také je odnesl na zámek. „Nesu vám tyto křehké křepelky od svého pána, markýze z Karabasu.“ „Mám z nich opravdu radost,“ přijal dárek král. „Poděkuj za mě markýzi z Karabasu.“ Kocour i nadále nosil na zámek dárky od markýze z Karabasu........

O hloupém Honzovi

Byl jeden táta a měl Honzu. Jednou řekl k němu: „Honzo, ty rosteš jako dříví v lese, jsi hrozný klacek, a posud jsi ani v kostele nebyl. Půjdeš dnes do kostela. Ale to ti povídám, ať mi tam ani hubou neklápneš.“

Honza hodil hlavou, ustrojil se a šel do kostela. Za chvíli, když vešel do kostela, vstoupil kněz na kazatelnu a začal kázat. Honza koukal s otevřenou hubou, ale po chvilce se zamračil, podepřel boky a bručel: „Nu, rád bych věděl, proč ten košiláč jen na mne zevluje a se mnou se vadí, vždyť jsem mu nic neudělal, ale bude-li to dlouho trvat, popadnem se do křížku.“

„I mlčte, hloupý, a poslouchejte,“ okřikovali ho lidé.

„Ba to nebudu poslouchat, ani slova nechci již vědět.“ I vtlačil si klobouk na hlavu, oba palce strčil do uší a obrátil se ku knězi zádami. To když udělal, vystrčili ho lidé ven z kostela.

„Ty už jdeš?“ ptal se táta.

„Jsem rád, že jsem doma, co mi to namahání stálo. Vylezl vám tam košilatý do díže a začal se naparovat a se mnou vadit až hrůza. Jen trochu jsem hubou klápl a lidé mne okřikovali, a když jsem si uši zacpal, vystrčili mne ven. Více tam nepůjdu.“

„Ty jsi hloupý Honza. Večer půjdeš k muzice.“

Dobrá; večer dal táta Honzovi zlatník s doložením, aby si koupil za něj piva a dával děvčatům hodně připíjet, by s ním rády tancovaly.

Honza šel; na prahu hospody stál šenkýř. „Za zlatník piva!“ poroučel Honza, sotva k němu došel.

„Snad jen pintu,“ opravoval hospodský.

„Už jsem řekl a dost!“ Honza na to.

„Nu dobrá, jděte dál!“...............................................................