BOUDO, BUDKO, KDO V TOBĚ PŘEBÝVÁ?

Uprostřed hlubokého lesa bloudí malá myška Hrabalka. Jde cestou necestou, prodírá se křovím, vymetá příkopy, prohrabává se kamením, nemůže najít cestu domů. Les se zdá být stále hustší a temnější. Lesní pěšina se myšce ztrácí pod nožkama a nožky – nožky jí od toho bloudění strašlivě bolí.

Myška Hrabalka se prodrápala další trnitým křovím a tu se před ní rozevřel útulný palouček zalitý slunečním světlem. Na paloučku stojí krásná chaloupka. Jen taková malá dřevěná bouda, jen taková útulná boudička.

„To je ale krásná chaloupka!“ usmála se myška Hrabalka a vydala se k boudičce. „V takové bych také chtěla bydlet. Zkusím zaklepat, jestli je někdo doma.“.....

zdroj: zde

Legenda o sv. Martinovi

Ahoj, děti! Jmenuji se svatý Martin a dnes vám budu vyprávět svůj příběh. Dozvíte se, proč se můj svátek slaví vínem a pečenou husou, a kde se vzaly svatomartinské rohlíčky. Ale začněme pěkně od začátku.

Když jsem přemýšlel, čím jednou budu, tatínek trval na tom, že musím být voják jako on. Chtěl jsem mu udělat radost, tak se ze mně stal bojovník. Měl jsem zbroj, červený plášť, koně a … to bylo vlastně všechno. Moc toho nebylo, ale nikdy mě nenapadlo si stěžovat.

Jak jsem brzy poznal, když jsem se vracel do města, našli se lidé, kteří měli ještě méně než já. Hned u městské brány jsem potkal stařečka jen v roztrhaných kalhotách. Klepal se zimou jako osika. Díval se na mě a natáhl ke mně ruku. Žebrák chtěl peníze.

„Nemám, co bych ti dal,“ povídám mu, ale tu jsem dostal nápad.......

zdroj: zde

O Perníkové chaloupce

Byla jedna chaloupka u lesa a v ní bydlel drvoštěp se svou zlou ženou a macechou jeho dětí – Jeníčkem a Mařenkou.

Drvoštěpova rodina byla chudá a brzy neměla téměř co jíst. To se nelíbilo hlavně maceše, a tak jednoho dne spustila: „Čtyři se tu neuživíme, půjdeme zítra do lesa a děti tam necháme.“ Drvoštěp nechtěl, ale macecha do něj tak dlouho hučela, až ho udolala. Jenže nevěděli, že to všechno slyšel Jeníček s Mařenkou. Mařenka se zoufale rozplakala, ale Jeníček dostal nápad. „Neboj Mařenko, my v lese nezůstaneme“, řekl odhodlaně a šel před chaloupku, aby nasbíral kamínky.

Druhý den se vypravili na cestu a Jeníček si celou cestu značil kamínky cestu, aby se mohli s Mařenkou večer snadno vrátit zpátky domů. Když přišli do lesa, macecha s tatínkem rozdělali oheň, nechali u něj děti a odešli. „Jdeme kácet dříví. Až skončíme, přijdeme pro vás“, řekla macecha a odešli.

Dětem bylo u ohýnku dobře a za chvilku usnuly. Když se probudily, byla už noc a nikdo nikde. Mařenka začala plakat, ale Jeníček ji uklidňoval: „Neboj, Mařenko, já cestu domů najdu.“ A skutečně! Pod nočním měsícem se kamínky jen blyštěly, a tak se děti vydaly na cestu zpátky. Kamínky je dovedly až k jejich chaloupce! K ránu už byly obě děti zase doma ve svých postýlkách. Macecha z toho příliš radost neměla, ale co mohla dělat.

Jenže čas šel dál a bída byla čím dál větší. A tak jednoho dne macecha povídá: „Nic naplat, nemáme co do pusy, zítra odvedeme děti do lesa a necháme je tam. Jen musíme jít ještě hlouběji, aby už nenašly cestu domů.“ Tatínek nechtěl, ale macecha ho opět přemluvila.

Jeníček s Mařenkou zase všechno slyšeli, a tak se Jeníček opět rozhodl, že nasbírá kamínky, ale ouha! Macecha je zamkla v pokoji. Jeníček si ale dokázal poradit. Rozhodl se, že krajíček chleba, co s sebou dostanou k obědu, bude cestou drobit, a tak najde opět cestu k jejich chaloupce.

Jak si řekl, tak také druhý den udělal. Opět přišli do lesa, kde je tatínek s macechou nechali. „Jdeme štípat dříví, do večera se vrátíme,“ řekla macecha a odešli. Děti opět u ohýnku usnuly a probudily se až v noci.

Jeníček vyskočil na nohy a hned se chtěl vydat domů po stopách drobečků, kterými si značil cestu do lesa, ale nešlo to. Všechny drobečky sezobala lesní zvěř! Jeníček s Mařenkou byli ztraceni! Nezbylo jim nic jiného, než se spolehnout sami na sebe...........................

O perníkové chaloupce 2023

Za dávných časů všude po světě vládla chudoba. I v malé chalupě u lesa, kde žil tatínek se svými dětmi, Jeníčkem a Mařenkou. Spolu s nimi tam žila tatínkova druhá žena, macecha, která děti neměla příliš v lásce. Neustále hubovala, že sama má málo, ne tak ještě živit dva hladové krky. Tak dlouho hučela do svého muže, aby je odvedl do lesa a tam je zanechal, až jejím zlým řečem podlehl.

Jednoho dne se tedy s dětmi vydal do lesa, Jeníčkovi dal na cestu do šátku kousek chleba. Tvářil se u toho ustaraně a Jeníček z toho neměl dobrý pocit. Ulamoval proto drobky chleba a nenápadně je rozhazoval, aby si značil cestu, po které šli. Jenže tatínek je vedl dál a dál, do míst, kde nikdy nebyli. Po drahné době došli na mýtinku a tatínek řekl, že se porozhlédne, zda tam někde nerostou houby nebo lesní ovoce, a oni ať si zatím odpočinou. Jeníček s Mařenkou čekali a čekali, ale tatínek se nevracel a brzy se mělo začít stmívat. Mařenka se rozplakala:

„Teď už cestu domů nikdy nenajdeme a zůstaneme ztracení.“ Jeníček ji ale uklidňoval: „Neplakej, Mařenko, nezůstaneme ztracení, rozhazoval jsem cestou drobky chleba. Když po nich půjdeme, vrátíme se domů.“

zdroj: zde